Tradice a současnost parforsních honů v Česku

Tomáš Krůta

Česká jezdecká honební společnost vznikla proto, aby obnovila a udržela tradici parforsních honů v České republice. Zatím je nás jen 11 členů, ale věříme, že postupně přilákáme k této specifické formě jezdeckého sportu i další zájemce. V minulých letech se pořádaly u nás vždy dva parforsní hony – na jaře v Netolicích a na podzim v Drahenicích a letos by mohly ještě nějaké přibýt, nejjistější je listopadový ve Všeticích. Většinu účastníků zatím tvořili jezdci z Německa a Rakouska a tak jsme se měli od koho učit všem potřebným zásadám. 

Možnost poučit se od svého táty (*1905) jsem propásl. Když jsem po jeho smrti v roce 1990 pořádal pozůstalost, našel jsem i krabici od doutníků plnou jezdeckých odznaků a trofejí z loveckých jízd a z toho soudím, že byl v oboru honebního ježdění před 2. světovou válkou jistě velkým znalcem, ale já sám jsem si s koňmi „začal“ až o dva roky později…

A tak jsem nějaké informace z té doby našel až ve staré knize kpt. Dobeše „Skokové ježdění“, kterou jsem nedávno objevil. Tady je malá ukázka z části o oblékání na honu:

„Nejdůležitější součástí jezdcovy výstroje jsou jezdecké kalhoty... Angličané používají kalhot ze světlé jelenice. Jejich výhodou jest, že jsou téměř nezničitelné a zamažou-li se, dají se snadno vyčistiti. K nim patří měkké, černé vysoké boty s hnědou vyztuženou manžetou. Aby se nezkrucovaly… K tomu známý červený frak s dvěma řadami knoflíků, pro menší jezdce s jednou řadou, neboť v něm vyhlíží vyšší… Pro vestu není tak přísných předpisů, ale k červenému fraku patří bílá dvouřadová vesta z jelenice. Není chybou, je-li tato vesta barvy žluté… Bílá jezdecká vázanka a cylindr zakončuje správnou výstroj jezdce. Sametová lovecká čapka je v Anglii výsadou jen mastera a pomocného personálu při honu. Nikdo jiný nemá práva tuto nositi a jedinou správnou pokrývkou hlavy jest cylindr… K přípravným honům mimo hlavní sezenu (v měsíci září a říjnu) nemusí jezdci v Anglii oblékati tuto tradiční výstroj…“

Dnes už se to s tím cilindrem nebere tak vážně a jezdecká přilba je jistě v případě pádu lepší… a tak ještě něco o způsobech honu a o chování na něm:

„U nás se provádějí nejčastěji hony, při nichž sledujeme jezdce, představujícího zvěř, na vzdálenost dohledu. Tento jezdec mívá někdy na rameně připevněný liščí ohon, o který bývá při halali sveden boj… Trať honů bez zvěře jest třeba vyhledati. Délka a obtížnost řídí se hlavně dovedností jezdců a stupněm přípravy koní. Na počátku sezony postačí 3 – 5 km cvalu, nejlépe po suchých lukách, jetelištích a lesních cestách. Při tom zařadíme v polovině cvalu asi 10 minutový krokový oddech. Později dobu cvalu stupňujeme… Překážky s počátku do výše 80 cm, v pokročilejší honební sezoně až 1 m. Mají býti vždy pevné, neboť lehce padající překážky jsou pro koně nebezpečnější... Příkopy dobře viditelné s dobrými odskoky a doskoky… Volme podle možností přirozené překážky, jako svahy, náspy a pod. Stavíme-li již nějakou umělou překážku, má býti dosti široká a postavena vždy buď mezi dvěma keři, stromy, na průseku, zkrátka vždy ukončena. Úzké a ve volném prostranství stojící umělé překážky jsou nepřirozené a koně je neradi skáčí… Tempo honu řídí se vždy mastrem, který má býti zkušeným jezdcem… Místo v poli mají jezdci přizpůsobiti temperamentu koně. Nervosní nebo nespolehliví koně patří na křídla, klidnější neb líní koně do středu pole… Jednou zaujaté místo mají jezdci dodržeti, každý jezdec hledá sám svoji cestu a nezavěšuje se za předcházející jezdce, To platí zvláště před překážkami… Během jízdy nemají jezdci dráhu křižovati. Nemůže-li jezdec koně udržeti, jest dobré udělati velký kruh ven z pole.“

Vidíte, že znalost takových zásad neslouží jen k udržování tradic, ale má svůj význam i pro bezpečnost účastníků a tím vším umožní pěkný sportovní a trochu i adrenalinový zážitek…

Těm, které sice honební ježdění láká, ale kteří si myslí, že je to něco nad jejich síly uvedu jako příklad svou cestu k této disciplíně. Svou kariéru jezdce jsem zahájil v roce 1992, ve věku 46 let. Po dvou letech jsem se zúčastnil první Hubertovy jízdy a navzdory občasným pádům jsem vydržel a pokračoval. Před sedmi lety jsem složil ZZVJ a začal závodit na parkůrech a ani tam jsem se častými pády nenechal odradit. V roce 2005 jsem se zúčastnil série parforsních honů v Pardubicích, Chlumci a Kladrubech a mohu vám říci, že skočit si pár skoků z Velké pardubické, na které jste dosud koukali jen z tribuny nebo v televizi, je zážitek, kterému se vyrovná opravdu máloco. A když to je ještě v příjemné společnosti stejných „bláznů“ jako jste vy… výsledkem je, že si takový zážitek chcete zopakovat co nejčastěji…

Takže vidíte, že je vás jistě celá řada takových, kteří jste už absolvovali stejné přípravné etapy jako já a stačilo by jen „přesednout“ do honebního sportu. Ale už zase slyším jak mnozí říkají. „No jo, ale já na to nemám koně“… Mě na to stačil „obyčejný“ skokový kůň s výkonností S-ST s lepšími jezdci a ZL se mnou, bez zvláštního honebního výcviku a takového snad ve stáji máte a jestli s ním občas vyrazíte i do terénu… ostatně o tom je další ukázka ze jmenované knížky:

„Terén jest nejpřirozenějším prostředím pro výcvik koně, neboť pohybem ve volném prostranství se mladý kůň velmi brzy ochočí, zvyká si na ruch a okolí a naučí se brzy poslouchati pomůcek jezdce… Stává se obratnějším, naučí se brzy ovládati nohy, šetřiti silami a choditi v přirozené rovnováze… Pro výcvik v terénu postačí místo asi 3-4krát větší než bývají obvykle otevřené jízdárny. Půda má však býti rozmanitá, zčásti písčitá, zčásti zarostlá travou. Důležité jest, aby cvičný terén byl alespoň v některých místech mírně zvlněný… Kde nejsou přirozené svahy pro slézání a vyjíždění, máme je upraviti... Nejvýhodnější místa pro výcvik v terénu jsou při pokrajích lesa, jehož průseků můžeme využíti k práci na rovných čarách a k delšímu cválání. Později stavíme v průsecích cvičné překážky… Ve cvičném terénu nesmí však chyběti příkopy, které jsou překážkou, s níž se v terénu nejčastěji shledáme.“

Se svým novým mladým koněm (v té době výkonnosti Z) jsem pak vloni absolvoval u přátel z Asbach Foxhounds Schleppjagdverain v Německu (to jsou ti, kteří jezdí na české hony se svou smečkou) specializovaný honební trénink, kdy jsme po dvou dnech dvoufázové práce mohli v pohodě absolvovat cvičný hon.

Abyste vy nemuseli jezdit na trénink až do Německa, připravuje pro vás Česká jezdecká honební společnost jednodenní tréninky u nás doma. 

Když nás bude více, budeme moci lépe udržovat a rozvíjet tradice, po kterých se mnohým tak stýská....

Co je honební ježdění

Honební ježdění (parforsní hon)
(zpracoval Horst Richter)

A. Historie:

Honební jízda (parforsní hony) již před 400 lety před našim letopočtem popsal Xenophon ve své knize. Hon na živou zvěř za pomoci koně a smečky psů vzniklo přibližně začátkem 18. století. V Čechách měly parforsní hony se smečkou na jelena, srnku, lišku a zajíce v chlumecké a pardubické oblasti v 19. století velkou tradici. V roce 1840 byla založena parforsní společnost v Pardubicích (PHC = Pardubitzer Hunting-Club), kde se pak každoročně od poloviny září do prosince čtyřikrát za týden mezi Hrádkem a Pardubicemi konaly parforsní hony. Středem pardubických parforsních honů a sídlo PHC byl Heřmanův Městec. Po ukončení války 1866 se v roce 1872 pokračovalo s parforsnímy hony a s pardubickou „Steeple-Chase“, což přitahovalo velmi známé osobnosti z různých zemí a nejlepší jezdce z celé Evropy, hlavně jockeye z Anglie. Po první světové válce se pak jenom v říjnu konala „Steeple-Chase“, ze které pak vznikla t.zv. „Velká Pardubická“, která trvá do dnes.

Přibližně v polovině 20. století byla honba na živou zvěř nahrazena honbou na položenou umělou stopu. Dnes se hony se smečkou na živou zvěř (lišku, zajíce, jelena) na evropském kontinentu konají v Irsku, Francii a v severní Americe na kojoty. V jiných zemích střední Evropy se honí na položené umělé stopě (Schleppjagd, Drag-Hunting). Cílem tohoto ježdění je sportovní jízda na koni v terénu za smečkou loveckých psů (plemena později), výcvik koně a jezdce na přírodních překážkách. Dnes by mělo být motem každého jezdce na honební jízdě (se smečkou a nebo bez = Hubertová jízda) „ V rychlém a kontrolovaném tempu myslet a jednat“.

B. Současný stav honebního ježdění:

Honební ježdění je jedním ze sportu v nichž se tradice a zvyklosti vyvíjely po staletí.
Novodobá tradice honebních jízd pochází z Anglie, odkud se rozšířila do severní Amerika a dále také na evropský kontinet. Velkou tradici honebních jízd za smečkou na umělé stopě má Anglie, Německo, Rakousko, Madarsko a Italie. V Čechách je honební ježdění za smečkou na umělé stopě v začátcích, ale stále více zájemců přichází k tomuto překrásnému sportu. Dnešní začátky honební jízdy za smečkou na umělé stopě byly v Chlumci n. Cidl., v Kladrubech n. Labem a v Pardubicích na závodišti Velké Pardubické. V posledních letech se v Čechách honební jízda rozvíjela a dnes se již konají tradiční hony za smečkou na umělé stopě v Drahenicích (poblíž Příbramu) a v Netolicích (jižní Čechy).

Smečka psů běží po umělé (pachové) stopě, která je předem položena jezdcem (stopař), který nechá odkapávat z láhve připevněné na sedle roztok „Scent“ (louh z bachora, roztok liščí moče a jiné). Scent musí mít silný zápach, aby psi v rychlém tempu našli stopu. Výhoda honební jízdy za smečkou na umělé stopě je, že trasa jízdy je plánována předem. Délka jednotlivých úseků, tzv. „Runs“ nebo „Lines“, které se projíždějí ve cvalu, kde je možnost překonávat přirozené překážky, nebo mohou být postavené skoky přírodního charakteru, se dá určit předem. Je důležité stanovit takovou trasu, kterou by ve skutečnosti unikala zvěř. Tímto způsobem se dá uspořádat sportovně náročný ale také velmi zajímavý hon pro jezdce a smečku. Tento úkol je přenechán stopaři a pořadateli honební jízdy.

V centru pozornosti jezdce je práce smečky - jak psi stopu zavětří, jak ji sledují a opět najdou, když smečka stopu ztratí. Smečka psů určuje směr a rychlost jízdy. Dobře organizovaný hon na položené umělé stopě je pokračováním tradice lovu se smečkou. V cíly pak není žádný jednotlivý vítěz ale také žádný poražený. Kdo již viděl dobře pracující smečku, slyšel zuřivé štěkání psů na stopě spojené s dusotem kopyt ve cvalu a funění koňských nozder se cítí na konci honu jako vítěz. Každý jezdec prožívá na honební jízdě radost ve sportovním činění, ve společné hře smečky, koní a lidí ve volné přírodě.

C. Pravidla honební jízdy:

Honební jízdy na umělé stopě za smečkou mají již tradici a zavedená pravidla se dodržují všude, nejen ve střední Evropě. Čerpá se ze všech tradic jako na příklad z anglické tradice pochází razantní a sportovní jízda přes přírodní překážky, z Francie signály trubačů, oblečení a ceremonie kolem honu. Z Německého prostředí se přebírá dobrá organizace a plánování honu, ale také zvyk předávání větvičky jednotlivému jezdci na konci honu.

Honební jízda začíná registrací (Meet, Stell-Dich-Ein) jezdců. Trubači troubí signal „Buzení jezdců“. Při registraci se má každý jezdec představit u pořadatele, u pána honu a u ostatních jezdců. Dále musí být nepsanou povinnosti se zapsat do knihy honu a zaplatit poplatek. Při nástupu jezdců s konmi má být každý kůň, který kope, označen červenou stuhou v ocase. Oblečení jezdců, ale i koně a jejich vybavení (sedlo, uzdečka a pod.) mají být čisté, zkontrolované na závady, vždy v dobrém stavu. Je dobré mít na paměti, že dobrý stav všech potřeb pro koně i pro jezdce je životně nezbytné a pomůže tak uchránit úrazům a pádům jezdce.

Při signalu trubačů „Jezdci nasednout“, nebo když pán honu nasedne na koně, nasedají také ostaní jezdci a utvoří na místě nástupu půlruh. Všichni čekají na psí smečku. Při jejím příchodu sundají Master of hounds, členové smečky (Equipage, Wipps) a všichni jezdci, dámy vyjímaje, přilbu k pozdravu a smečka se přivede do středu půlkruhu. Důležité je, aby koně stáli vždy s hlavou obrácenou ke smečce.

Po představení pána honu, smečky a trubačů pořadatel a nebo pán honu podá informace k honu - délka honu, kolik úseků, počet a obtížnost překážek a příkopů, jak vypadá terén, zda hluboká, měká a nebo tvrdá půda, kde bude přestávka a pod. Po této informaci se dělí všichni účastníci honební jízdy do různých lotů (většinou 1-3). Do prvního lotu se zařadí zkušení honební jezdci s koňmi, kteří jistě skákají všechny překážky, do druhého lotu většinou méně zkušení jezdci a nebo jezdci s mladými koňmi, kteří mohou některé překážky překonat a v třetím lotu jezdci a i mladé koně bez zkušenosti.

Po těchto informacech požádá pán honu diváky nasednout na připravená vozidla a nebo do aut a odjet. Na signál trubačů „Výjezd na hon“ účastníci honební jízdy vyjíždějí. Nedoporučuje se přímo z místa nástupu pokládat umělou stopu, alespoň 5 Minut jízdy v kroku a během této doby každý jezdec zaujme pozici ve svém lotu, ve které se pak drží během celého honu.

Po položení umělé stopy a po zavětření stopy od smečky Master of hounds zavolá: „Dobrý hon“!, všichni jezdci se dají do pohybu, honí se ve cvalu. Trasa honu má být členitá a probíhat tak, jak by zvěř - liška a nebo jelen - v přírodě skutečně unikala. Nesprávné je položit stopu přímo (rovně), uprostřed louky nebo pole. Pak totiž smečka ztichne, nemá důvod štěkat, t. zn. dávat signaly ostatním psům. Je vidět daleko na překážky a jezdci, ale hlavně koně zvýší tempo a jsou více nervozní, plynulost jízdy je narušená a taková trasa je pro jezdce ale i pro koně nezájímavá. Překážky mají být přirozené a přizpusobené na okolí - les, louka, pole. Je důležité příkopy vysekat jinak hrozí nebezpečí pádu jezdce i koně.

Každý jezdec dodržuje odstup, především před překážkamy. Nebezpečné je křížení stopy před jiným jezdcem. Jezdí se na tah a mezeru, t.zn. za koněm před námi a vedle něj. Ohleduplnost k ostatním jezdcům v průběhu celé honební jízdy je nejvyšším příkazem každého jezdce.

Na konci posledního úseku honu jezdci svléknou pravou rukavici a volají: „Halali!“ (konec honu). Trubači troubí „L´hallali sur pied“. Pak se přechází na místo (dobré, alespoň 10 Minut v kroku), kde je odměna psů (Curée). Jezdci opět svléknou pravou rukavici, sundají přilbu (jenom pání) jako poděkování za vykonanou práci koní a psí smečky. Trubači troubí signál „Curée“. Psi obdrží jako odměnu, větsinou hovězí bachor a jezdci obdrží od pána honu větvičku se slovy „Lovu zdar!“; Jezdci odpoví „Lovu dík!“. Místo konání halali - nebo curée - opustí nejdříve psí smečka pod vedením Master of hounds a Equipage a až za nimi opouštějí toto místo ostatní jezdci s koňmi. Po ošetření koní, jejich kontrole zda nedošlo ke zranění, popřípadě jejich ustájení se opět všichni setkají u občerstvení. Tímto je oficiální část honební jízdy ukončena.

D. Oblečení jezdce a vybavení koně na honební jízdě:

Všichni jezdci dodržují určité zvyky při oblékání. Světlé (bílé nebo krémové) jezdecké kalhoty a k nim kožené holínky. Master of hounds, členové equipage a zkušení jezdci nosí červené sako, ostatní černé, zelené nebo hnědé sako. Dámy nenosí sako červené, nýbrž modré. Červené sako se používá pouze na podzimních nebo zimních honech. Na jaře nebo v létě (duben - srpen) se nosí sako tvídové. Dále je nutná bílá košile a plastron (bílý nebo krémový - nevhoná je vázanka/kravata) a k bílým kalhotám bílé rukavice. Všichni jezdci nosí přilbu s pevným upevněním na hlavě (vyjímkou je cylindr k jezdeckému fraku). V žádném případě se nehodí westernový styl nebo bunda.

Jste-li hostem na honební jízdě (parforsním honu) v Anglií, Irsku, USA nebo ve Francií, prosím, nikdy nenoste červené sako. To je v těchto zemích vyhraženo pouze pro Master of hounds a equipage.

Pro koně se nejlépe osvědčilo sedlo pro všestrannost. Uzdečku s udidlem vybrat tak, aby měl jezdec rezervu při ovládání koně. Martingal se osvědčil. Zkušení jezdci nepoužívají koňské kamaše, ani zvony na kopyta, tyto doplňky více překáží, než chrání nohu. Je velmi důležité dobrý stav všech potřeb pro koně i jezdce. Jezdec nemá nikdy během honební jízdy používat nové vybavení a pomůcky. Vše se má vyzkoušet doma v každodenním provozu, aby se případné nedostatky neprojevovaly v kritické situaci během honu.

E. Požadavky na jezdce a na koně:

Je důležité, aby jezdec absolvoval s koněm dobrý výcvik v drezuře a ve skocích. Jezdec musí mít koně během honební jízdy v každé situaci vždy pod kontrolou. Také musí být v dostatečné kondici, aby v lehkém posedu překonal delší cvalové úseky tratě. Po dobu celé honební jízdy jezdec udržuje svou pozici v lotu, nepředjíždí ostaní a dodržuje dostatečný odstup od přecházejícího jezdce, a to hlavně před skoky. Je důležité pozorovat pohyb a práci smečky a nikdy nevjed s koněm do smečky.

Jezdec má na koni sedět v rovnováze, ne před nebo za pohybem koně. Na honební jízdě se koně nesvírají koleny, ale holeněmi.

Který kůň je vhodný pro honební jízdu? Tato otázka se nedá obecně odpovědět. Dnes již neexistuje speciální chov koní pro hony. Každý jezdec se musí vycvičit koně pro honební jízdu s podporou zkušeného jezdce nebo za pomoci kurzu pro honebního ježdění, sám.

Základní předpoklady koně pro honební jízdu: zdraví, dobrý základní  výcvik, dobrá kondice, vytrvalost, schopnost překonávat přírodní překážky, harmonisace koně a jezdce, orientace a jistota v terénu, zkušenosti z trénikového ježdění v terénu, dobrý (čistý) vzhled koně. Kůň se musí jistě pohybovat v poli, na louce i v lese, musí umět našlapnout na nerovné půdě, překračovat kořeny, polámané větve a jiné přírodní překážky. Kůň se musí naučit sám najít správný odskok u přírodních překážek a příkopů.

F. Plemena psů pro honební jízdu:

Dnes se ve smečce osvědčily hlavně následující plemena psů: Foxhounds, Beagles, Harrier, Francais Tricolore, Black and Tans, Bloodhounds.